NITÍ (2015)


Hladiny                                        (V. Dořičák, F. Kuča)
 
Nohama na zemi zakleslý v tobě
dny běží a zdá se mi
že jsme dva padací mosty
co stojí naproti sobě
 
A každý den je nový
když cítíme sebe
dny běží a zdá se mi
za okny prší a zlé větry vanou
ale tady je čisté nebe
 
Nebe se zavlní vodou
vzlíná do podzemí
nebe se zavlní vodou
země se naplní nebem
zůstanem spojení
 
V ochraně tvých paží mé paže sní
dny běží a zdá se mi
tvůj stín zavoní
tiše ho dýchám
tiše ho dýchám
celý
 
Kdy dva mosty se spojí a břehy se propletou
dny běží a zdá se mi
že jsme dva prameny
co v kamení splývají
v sobě
 
Nebe se zavlní vodou
vzlíná do podzemí
nebe se zavlní vodou
země se naplní nebem
zůstanem spojení

Cesty domů                             (V. Dořičák)
 
Mezi lidmi domy
kousek nad zemí
chodíme ulicemi
v labyrintu ztracení
ráno mezi kostkami
naše neslyšné kroky
nadobro zasnění
uprostřed sloky
 
Slova, která nejsou
slyšíme v uších
tvé tělo cítím
své jenom tuším
chytám další nit
snad ukazuje cestu
tady nebo tam
tady nebo tam
stačí ji uchopit
stačí s ní jít
 
Nad námi pavlače
ploché střechy domů
a světla lampionů svítí
 
Slova která nejsou
slyšíme v uších
tvé tělo cítím
své jenom tuším
ráno mezi kostkami
naše neslyšné kroky
nadobro zasnění
do další sloky
 
Nad námi pavlače
ploché střechy domů
a světla lampionů svítí
na cesty domů

Montgolfiéra                                 (F. Kuča)
 
Montgolfiérami poseté celé nebe
jedna prolétá mi právě nad hlavou
v gondole vidím mávat tebe
unešenou

A co víc
visí provaz mezi námi
jenom se ho zachytím
a co víc
ještě něco je tu s námi
nic moc konkrétního
něco co člověk hledá
 
Vítr už to zařídil
vybral směr kterým se letí
chvíli bývá chladno
hned se zase oteplí
než nám plyn v láhvi shoří
než naposled tvou ruku chytím
i kdybych stokrát nechtěl
nakonec uvěřím
 
A dál už nic
už jenom světlo mezi námi
snad ho někdo zachytí
a víc už nic
jenom něco je tu s námi
nic moc konkrétního
něco, co člověk hledá

A dál už nic
už jenom světlo mezi námi
vím že ho někdo zachytí
a víc už nic
jenom něco je tu s námi
nic moc konkrétního
jen vím že to každý hledá

Indián                                 (F. Kuča)
 
Pod nohama rudá hlína
za chvíli ji opustíš
na ní ranní mlha líná
do ní se rozpustíš
 
Tu mlhu rozeženou
pádící jezdci na koních
roznesou tě ve svém dechu
po pláních
 
Kouř už vzhůru k nebi letí
kolem teepee ospalých
v mumlání starců a křiku dětí
svůj totem budeš mít

Ve vteřinách                           (F. Kuča)
 
Když zatoužím
nečekám
nechám se dít
co se dít má
dobouřím
dotěkám
není už kam jít dál
 
A na zádech zpocených
cítím jak čas dýchá
a ve vteřinách
s tebou se míchám
 
Zakrouží
malé Slunce v hlubinách tvých
dar ukrytý
čeká
 
A z náznaků odtuším
že v tobě někdo svítá
že ve vteřinách
za dva dýcháš

Slunce Měsíc                              (F. Kuča)
 
Tmou se měsíc toulá
zakopává o hory
hledá
kde Slunce spí
velké žluté oko
nocí mžourá
nakukuje přes ploty
 
Vůbec nestydí se
dívá se nám do oken
oči spáčů otvírá
minuty noci běží
jako voda potokem
touhou umírá
 
Hledá v korunách stromů
hledá mezi kořeny
nikde Slunce nevidí
ráno se vrací domů 
nespokojený
doufá
že jednou noc ošidí
 
Počíhá za závěsem
až se Slunce vynoří
už se ho skoro dotýká
Slunce zlatou září
obzor se rozhoří
Slunce Měsíc spolyká

Svět                                      (F. Kuča)
 
Právě se narodil svět
překvapený
pomatený
zavinutý do oblohy vříská
 
Právě se narodil svět
tak podívej se z blízka
jak je něžný
krásný
krutý
náš
 
Právě se narodil svět
překvapený
pomatený
zavinutý do oblohy vříská
 
Právě se narodil svět
tak podívej se z dálky
jak si letí jako zrnko smetí
kupami hvězd
 
Jednou přijde Bůh
a to smetí setře ze skla dolů
to sklo pak jelenicí vyleští

O Bretani                               (F. Kuča)
 
Z moře vítr zacuchává vřesy
hladí záda balvanů
zpívá v kamenných zdech
 
Pod hladinou chaluhové lesy
tančí v rytmu závanů
příboj je dech
 
Slunce zívá pod peřinou z mraků
škrábe Zemi na zádech
stéká ze šupinatých střech
zabalené do bělavé mlhy
letí tóny ze zvonů
 
Srdce svíráš ve dlani
bylo moje Bretani

Srdce svíráš

Plynout                       (V. Dořičák, F. Kuča)
 
Zabraný do času
přemýšlel zdali jsme to vzdali
nebo to tak mělo být
prostě jen jít
nechat vše plynout
říkat tak to je
tak to bude
tak to má být
 
Vlaštovka proletí
nad hlavou jich mám spousty
na rukou času přemístím se dál
už ani nevím kam
tak někde nějak
v prostupu hodin
s tebou nebo bez tebe
spolu s ní
se obejmout
 
Nechat vše plynout
zapomenout
na tebe
na ni
na něho
s něhou
nechat vše plynout
zapomenou
 
Vlaštovka zmizela
nad Prahou zbyly jen kousky
vzpomínek o kterých nevíš kam je dát
říkáš si
být to tak mělo
a proč vlastně ne
proč to vzdávat
vždyť pořád je kam jít
jenom se rozhlédnout
 
Nechat vše plynout
zapomenout
na tebe
na ni
na něho
s něhou
nechat vše plynout
zapomenout

V poli                               (F. Kuča)
 
Stojí v poli
jako stěžeň čekající lodi
cáry plachet odraných
šustí ve větvích
zakotvený na mělčinách doby
 
Pod ním sbíhají se cesty
těch co jsou unavení městy
těmi umělými městy
uprostřed měst
kotvy povytáhnou
odrazí
 
Plout
pryč plout
 
Stojí v poli
jako stěžeň zakotvené lodi
cáry plachet odraných šustí ve větvích
čekající na mělčinách doby
na vyplutí
i tebe uvítá

Maličký                                         (F. Kuča)
 
Jsem maličký uprostřed zázraku
co do mě proniká jak buněčnou stěnou
nad hlavou stáda bělavých oblaků
větrní pastýři na pastvu ženou
 
Jsem maličký uprostřed zázraku
kolem mě dýchá
všechno na co věřím
vím že můžu být kamenem do praku
a vím že můžu být i letícím peřím
co do něj zafoukáš a ono se rozletí
jako ten pták ze kterého padá
obletí svět a přistane do květin
 
Jsem maličký uprostřed zázraku
nad hlavou pastýři oblaka ženou
jednou se rozprší
a jak zrníčka od máku
kapky se rozsypou

Ostrovy... (2011)


Abnormálně tichý den                                                                      (chytil František Kuča)
Neslyším kosy, ani trávu růst
Jakoby celý svět držel půst
I vítr se snaží, ať nikoho neruší
Je abnormálně tichý den – a moc mu to sluší

Je abnormálně tichý den

Je abnormálně tichý den – jenom transformátory si tiše vrčí
Je abnormálně tichý den – i pán s novinami na rohu mlčí
Je abnormálně tichý den – to ticho v uších mi divoce dovádí
Je abnormálně tichý den – a vůbec nikomu to nevadí

Je abnormálně tichý den


Autobusem                                              (vyblouznil Viktor Dořičák a napsal František Kuča)
Pomalu městem
sám rezavým autobusem kolébán
rytmem kroků karavan
sním
okna už pamatují tisíce doteků
orosených

Pomalu městem – jako kormidelník
s kravatou léty vyleštěnou
šofér se usmívá na všechny kolem
nedá na posměšky limuzín
a jede dál

Pomalu městem – pohupován
kolem posledních domů
k polím
kde kopec nevysoký stojí


Dva                                                                                            (zdálo se Františku Kučovi)
Den rozstříhaný na bělomodré stužky
Vítr večerem unáší
K spánku svou hlavu složí
Sen si dá zdát

Ve stínu stromů – v hlubokém lese
Pod klenbou z modravých listů
Tiše se štěstím třese
Ovíněn vůněmi mízy
Sen ožívá

Sám – s nadějí
Čeká, že dřív, než se setmí
Potká dívku s náručí vřelou
Ta pozve ho dál do otevřených dveří…
Ref.:
Tak se zdává, že ze dvou – ze dvou samých sebou
Pár se stává
Ráno vstávat ve dvou – ve dvou spát
Tak se zdává, že ze dvou – ze dvou samých sebou
Pár se stává
Po nocích spávat ve dvou – ve dvou se ránu vzdát

Z písku hrady staví – suché a sypké
Vítr je do kraje rozfouká
Jedno je však jisté – i sen se jednou znaví
Pohlédne do očí ránu sám

Ref.:
Tak ze zdává, že ze dvou…

Jistebník                                                                                         (vdechl František Kuča)
Opírám se o vítr a z rybníku je rozbouřené moře
Okusuje hráz  - jako osolený krajíc
Racek na mě volá, že všechno půjde snáz, že štěstí nezná hranic
A já mu věřím

Ta vichřice se snaží oholit mi tvář
A vytrhat všechny šedivící vlasy
Nakonec utopí je ve vodách – jako peří


Labyrint                                                                                    (vyfrístajloval Václav Tichý)
V Babylonu jmen spousta dnů dlouho jsem
V bludišti bloků – nespočet kroků
Cesta je naděj nová
Ať zapadá nebo svítá – stejný scénář sítnici vítá
V labyrintě světa – ráj srdce hledám každý den

Spousta dnů – jako starý strom budu mít i já kůru
Žiju tu dlouho – čím dál horší je zrak
To panoráma vidět zase jednou
Jinak otázek arzenál
Víc, než mám odpovědí…

Okouzlen moudrostí
Jako slunce dotyk nečekám na Godota
Hledám hodnoty na miskách vah mého fóra
Důkazy vin – před sebou nemám se kde schovat
Očista je nutná – zkouším to znova
Dřív, než se uzavře kruh

Moje touha – sobě samému dluh
Ve světě líbivých fasád
Nečekám na vítr – sám zkouším být pasát
Opřít se do plachet děravých zásad
Vyplout na moře
Přistoupit k hoře pokleknout…


Na chůdách                                                                                 (vyblouznil Viktor Dořičák)
Na březích země  - na pláních
kousek nad tebou se sklání
s úsměvem těch, co vědí …

Nad hlavou v tichém letu
dokončí tvou větu

Jsou osou tvou - stopou za stopou
jako stébly nohou bosou – jdou
světem tě vedou

Na březích země  - na pláních
kousek nad tebou se sklání
s úsměvem těch, co už vědí …


Na moři                                                                                     (uvízlo ve Františku Kučovi)
Vítr plachty vzdouvá
Krájí vodu kýl
Cesta dlouhá – do široka rozevřená
Možná tři léta, možná osm, nebo dýl
Píseň prastará – ať ta léta nejsou promarněná – zní

Kolik nástrah pod hladinou oceán skrývá?
Kolik očí, chapadel, hladových tlam?
Za každou vlnou další vlna číhá
Každá ta vlna je jen dalším z rán

Jak chutná voda, sladká hlína, ženy klín…
Jak zvoní podkovy o žulový kámen
Jak to v uších zazní, když zazpívá mlýn
Jak voní v září kvítí natrhané…
…na moři se zapomíná….

Ostrovy                                                                                       (poskládal František Kuča)
Ve městě domy stojí – v domovech lidé žijí
Jedním z těch lidí jsem i já
Oči zavřené, které však vidí
O věcech v dálkách se mi zdá

Za městem hora hoří – za horou moře bouří
Na moře chladný vrhá stín vlnolam
Za mořem země leží – zelená a rovná
Po ní jde člověk – já ho znám

Svou píseň zpívá – o zemi za mořem

A můj dům
Slunce okny polyká
A já – už vzhůru –teď sám

Píseň zpívám – o zemi za mořem

O polích                                                                                             (viděl František Kuča)
Tam a zpátky po polích
Jako tahy štětců - brázdy
Jako vrásky u očí  - usměvavých

V polích zrna vyklíčí
V pozlacené klasů řady
Kolem kopců úbočí - nevysokých

Rány duše zahojí
Obraz krajů nad poklady
Pole kolem očí mých – popelavých – rozorává

Podzim                                                                                      (namaloval František Kuča)
Plání orosené trávy
Velký had se plazí – nepospíchá
Splavy šumí – lámou se o kamení
Ospalá řeka – dýchá

A z lesů stoupá dým z milířů
Chladná voda smývá saze z rukou uhlířů

Barvy stromů hrají, jak na paletách malířů
v bílé pěně splavů – spadané listí tančí

Plání orosené trávy
Velký had se plazí – nepospíchá
Na ramenou vítr podzim nese
Země se halí do nočního ticha


Prsty                                                                                             (zachytil František Kuča)
V kabátě bez ramen
Nizoučko nad ránem
Stojím při soutoku asfaltových řek
Přecházím hladinu – slyším, jak hučí
Domovů krajinu bere do náručí

V kabátě bez ramen
Tak nízko nad ránem
Často se stane, že se mi zdá…
Že někde v povzdálí – v domovů krajině
V té tmavé hladině, někdo se brouzdá

Nizoučko nad ránem
Dvě prázdné dlaně
Jako dva proudy k sobě se blíží
Nizoučko nad ránem – v domovů krajině
U něčí snídaně prsty své zkříží…

Tišina                                                                                   (mlčel a napsal František Kuča)
Když tišina křičí a bouře šeptá
Trochu se lekáme
Tikot tepu roztlouká – na srdci kámen.
Chceme něco říct, však naše ústa…
Nehlesnou…
Nemusí

Tisíce dní – jediná věta
Pod hrudí létá
Dál se spolu protloukáme – nocí i ránem
Tisíce schodů za sebou
Přesto nám nohy…
Neklesnou…
Nemusí

Nezařazeno


Rorýs                                                            (na Sirotčím hradě vletělo do Viktora Dořičáka)
Jít
slyšet tlukot křídel rorýsů
doteky kamenných zdí
a potom se odpoutat
vítr volá
pojď, pojď - odrazit

V záchvěvech poryvů
stromů zákrytech
záhybech topolů
luk na stráních

pojď, pojď - odrazit

Jít
slyšet tlukot křídel rorýsů
nad krajinou zakleslý snít
a v tichu tělo poslouchat
jak volá

pojď, pojď - odrazit

V záchvěvech poryvů
stromů zákrytech
záhybech topolů
luk na stráních

Odrazit - a jít

Odlet                                                                                               (vysnil František Kuča)
Sním, že odejdu k horám a za lesem smrkovým
Postavím létací koráb a nad hory vyletím
Kolem měsíce zahnu – pod kotel přiložím
Na slunce si sáhnu
A potom zahořím
Na chvíli zasvítím lidem

A všechno, co po mě zbyde….
jenom lísteček sousedce na dveřích
…že už se nevrátím

Vesmírnou tmou – do nesmírných dálek
Bezpočtem světelných staletí
Dvě neznámé oči na cizí zemi
k našemu slunci přilepím


Benjamín                                                         (žárlil František Kuča)
Žárlím na řeku, co ses do ní ponořila
že ti smí zatékat do tajných koutů.
Já - kámen na břehu – ležím mezi ostatníma
seber mě do dlaní, vem si mě domů.

Polož mě na římsu, hned vedle benjamína
vzpoměň si na řeku, kousni se do rtu.
Až příjdou bouřky, budeš se z okna dívat
najdeš mě tady, když polekáš se hromu.

Drak                                                                                                  (prožil Viktor Dořičák)
Nad hladinou kopce vynořil se obrys
Tichá krása šustí
Na povrchu ploch – rovin pustých

A uvnitř ve mně  z prachu se zvedá
Ze stop zapadlých – co s tebou mě pojí
Teď provazem cuká

A já čekám, že zas, vítr ze mě s nebem se spojí a čas na chvíli otočí….


Za vysokou horou                                                                      (vletělo do  Františka Kuči)
Za vysokou horou motýl křídly mávnul
Já přecházel po laně přes řeku širokou
Do neznámé vody volný pád mě stáhnul
Ta voda mě skryla, jako pod dekou

Její něžné dlaně, hladily mé tělo
A já jí nechal – ať mi srdce zaplaví
Najednou mi v srdci, jako v hrnci vřelo
Já věděl, že ta voda, se až v moři zastaví

Vodou padám – vodu polykám
Vodou padám – sítí omotaný
Vodou padám – vodu polykám
Vodou padám – zamilovaný